Pro Advíka jsme jeli přímo do Babic, sídla hřebčína Limetree (Horse Way Babice). Koně zde chovají volně spolu se stovkami krav na stovkách hektarů. Koně s lidmi do styku příliš nepřijdou, bohužel i těch pár zkušeností zanechalo během třech let života v Advíkovi hluboké stopy (veškerá manipulace s koňmi probíhá jako s dobytkem - jsou klacky a psy nahnáni do klece a tam jsou třeba odčerveni, očkováni...). Advík měl panickou hrůzu z lidí, hodně se bál hlavně o záď. V Babicích nám Advíka nahnali přímo do vozíku a mohli jsme vyrazit domů:-)
Tady jsme ho přímo z vozíku vypustili do stáda hřebců a doufali, že za nějakou dobu začne mít zájem o lidi, když uvidí, že ostatní koně za námi pořád chodí a dostávají něco dobrého. Advík si občas vzal rohlík a to bylo vše... Po měsíci jsme mu tedy ve výběhu vybudovali kruhovku, kam jsme ho vždy nahnali a snažili se s ním nějak domluvit, aby nás k sobě nechal přijít. Ze začátku to trvalo i 7 hodin, než jsem se k němu mohla přiblížit na dotek a on zůstal stát (když se na něj tlačilo příliš, tak prostě odešel z kruhovky:-). Asi po dvou měsících jsme zkrátili dobu v kruhovce tak na hodinu, ale nic víc, než se k němu přiblížit, se nedalo. Takže jsme ho z kruhovky nahnali do vozíku a vyložili v boxu.
V boxu strávil Advík asi měsíc, dostal ohlávku, postupně se začal nechat chytat a začal se učit chodit na vodítku. Když zvládal vodění po boxu, začali jsme pracovat na laně před boxem. Ze začátku byl na dlouhém laně, jehož konec byl uvázán k boxu, aby nemohl odejít (také to ze začátku zkoušel). Postupně se naučil, že z vodítka se nedá utéct a to mu už zůstalo. Když zvládal základy přirozené komunikace, proběhla kastrace a po zotavení jsme začali s obsedáním. V té době už bydlel sám v malém výběhu, kde se nechal i chytat.
Advíkovi dlouho trvalo, než si nechal sahat na celé tělo, hlavně záď byla problém (když už to šlo jednou rukou, tak byl problém ruce dvě:-). Když se to ale naučil, tak na sedlo a podbřišník nic neříkal. Natrénovali jsme také uždění a po chvíli už chodil na lonži se sedlem... Obsednutí proběhlo bez problému, Advík byl jen trochu nervózní, že jsou u něj dva lidé místo jednoho:-) Nicméně brzy začal jezdit sám po kruhovce, po chvíli jsme začali i klusat. Advík byl od začátku velice jemně ovladatelný, ze země i ze sedla reagoval na myšlenku, v sedle stačilo přenést váhu a hned zastavil či zatočil. Nikdy nevyhodil, nekopl po člověku, veškeré "problémy" se snažil řešit útěkem.
Po nějaké době jsme začali jezdit po jízdárně v kroku a klusu, absolvoval pár vyjížděk a začínali jsme cválat. Jednou šli kolem jízdárny cizí lidé, Advík se splašil a utekl domů (zastavili jsme se až v boxu). Od té doby se občas sebral a začal utíkat. V tu chvíli byl naprosto mimo, nedal se zastavit, jen trochu zatáčet. Po chvíli, když se mi ho povedlo někde zastavit a slézt, tak byl úplně vystrašený. Pak jsme šli vždy do kruhovky, kde jezdil bez problému. Někdy neutekl několik týdnů, tak jsme vyrazili na vyjížďku, kde mě třikrát provezl po lese a pak jsme zas pár týdnů jezdili na jízdárně. Zkusili jsme několik bezudidlových uždění (Advík nebyl na udidlo zvyklý, měl být jako rekreační kůň a tak jsme ho v rámci rychlosti na udidlo nezvykali) a výsledek byl zhruba stejný.
N
akonec jsme mu dali roubíkové udidlo. Kupodivu na něm Advík začal hned fungovat bez problému a od té doby už nikdy neutekl. Dokonce jsme ho i zkoušeli různě vyplašit - stačilo když měl projet větvemi a ony se ho dotkly (to byl dříve spouštěč k úprku), nebo když se ho člověk za jízdy někde najednou dotkl, předklonil se... Nakonec zvládl bez úprku i projít mezi dvěma lidmi a dokonce zvládl zůstat stát a nechal k sobě zezadu přiblížit člověka, který se ho dotkl (naprosto nejstrašidelnější cvik z pohledu Advíka:-)
Ke konci výcviku Advík zvládal jezdit po jízdárně ve všech chodech, jezdil na vyjížďky sám i s koňmi. Veškerá manipulace s ním byla stále jen na myšlenku, otěže po většinu času nebyly potřeba. Po chvíli začal bydlet ve velkém výběhu, kde se dal chytat, nakonec bydlel i s jedním "normálním" kamarádem. Ve stádě zatím být nemohl, tam chytit nešel. Na konci výcviku byl Advík jezditelný pod zkušenějším jezdcem (jeden "cizí" na něm bez problému jezdil), vodit ho mohl kdokoli ale stále vyžadoval velice důsledný přístup jak ze země tak ze sedla, neboť je velice učenlivý a "lumpárny" by se naučil hned:-) Nicméně i přes všechno, čím prošel a jak složitý jeho výcvik byl, má zlaté srdce a člověku neublíží.
Video z ježdění na jízdárně: