Členové našeho klubu se touto metodou výcviku koní zabývali daleko dříve než náš klub vznikl, takže dnes už mají v tomto směru jisté zkušenosti a využívají tento systém hlavně ve spojení s výcvikem pro sport.
Na internetu existuje spousta materiálů, kde je podrobně popsáno sedm her a jak koně cvičit podle této metody, ale propojení s jezdeckým sportem už tak známé není. Samozřejmě se tato metoda nedá naučit jen čtením materiálů, ale každý, kdo začíná, by měl absolvovat se svým koněm nějaký kurz a nebo se učit od někoho, kdo už má nějaké zkušenosti (asi stejný postup jako s ježděním...:-)). Bohužel existuje dost lidí, kteří koni jednoduše nasadí parelliho ohlávku a myslí si, že ostatní už bude fungovat samo. Pak se jim může stát, že se řítí někde lesem na neovladatelném koni. No a tito "parellisté" pak hází na tuto metodu špatné světlo, což je znát hlavně u lidí, kteří se zabývají jezdeckým sportem v anglickém stylu, a to je myslím jeden z důvodů, proč se tato metoda příliš nevyužívá ve sportu.
Naši členové se zůčastnili několika kurzů přirozené komunikace s Honzou Bláhou a nebo s Fredem Bednářem a dále častým tréninkem zdokonalovali své schopnosti a schopnosti svých koní, takže dnes můžou své koně ovládat úplně bez pomůcek ze země i "ze hřbetu". Koně jsou schopni takto překonávat všechny možné překážky a plnit rozmanité úkoly. Jak to vlastně vypadá v praxi, můžete vidět ve fotogalerii. Všech těchto "kousků" lze dosáhnout pomocí kombinace sedmi her a jejich modifikace ve volnosti a "ze hřbetu" koně.
Nabízí se otázka, k čemu je například pro skokové ježdění dobré umět skákat na koni bez sedla a uždění, když stejně v parkurových soutěžích je sedlo a udidlo povinné. Odpověď je celkem jednoduchá. Když kůň je schopen skákat se svým jezdcem přes překážky "bez ničeho", tak v závodě se sedlem a uzdečkou to bude pro oba o dost jednodušší. Také když je kůň zvyklý na všemožné typy "bubáků" a překonává je rád sám nebo s jezdcem, tak ho v parkuru nemůže už nic překvapit. A to nejsou zdaleka všechny výhody této metody pro sportovní výcvik... Hlavní zásada přirozené komunikace s koněm je, že kůň dělá vše ochotně a rád, protože vy mu vysvětlíte, že to co po něm chcete vlastně chce udělat on sám... Pakliže má člověk celkem slušné zkušenosti s touto metodou, je schopen toto vysvětlit jakémukoliv koni a brzo začnou tyto "hry" koně bavit a ochotně očekává od člověka další "příkazy". Toto například v parkurové praxi znamená, že koně baví skákat s jezdcem přes překážky, tudíž je pro něj parkurový závod radost a bude rád překonávat překážky, i když se jich třeba bude trochu bát.
Přirozená komunikace má své výhody i v jiných odvětvích jezdeckého sportu. Například, když koně dokáží "chodit sebraní" jen na ohlávce, je to pak na udidle zase o dost jednodušší. Další výhodou je, že když chcete, aby kůň šel sebraný, tak mu jednoduše dáte povel a on se "sebere". Tím odpadá dlouhé klusání na koni po jízdárně a silné pobízení společně se silnou zádrží otěžemi, kterým se někteří jezdci snaží koně "sebrat".
Asi nejdůležitějším faktorem při jakékoliv práci s koňmi je vztah mezi důvěrou a respektem. Když jedna s těchto složek převažuje nad druhou, vstah mezi člověkěm a koněm nefunguje správně. Dalo by se říci, že hodně koní ze svého pána moc respektu nemá, takže po něm šlapou a neposlouchají, protože se nebojí jeho reakce. Jsou ale i koně, kteří nemají k člověku důvěru, bojí se ho příliš a tím pádem mu nevěří, že když po nich něco chce, tak že se jim nic nestane. Ideálem je, aby kůň měl dostatek důvěry i respektu, protože pak člověku důvěřuje natolik, že se nebojí splnit cokoli co po něm člověk chce, protože ví, že se mu nic nestane, jelikož jeho pán (alias vůdce stáda) by po něm nic takového nechtěl, Ale zároveň má dostatek respektu k povelům a k člověku samotnému. Takže správný vztah mezi důvěrou a respektem zase usnadňuje práci s koněm při sportovním tréninku a při závodech.
Další využití přirozené komunikace je při práci s problémovými koňmi, kteří z nějakých důvodů (většinou psychických) odmítají výcvik "klasickým" způsobem. Tyto koně i přes své nadání pro určitý sport nemají šanci se uplatnit, protože jsou většinou trenéry "odepsáni" kvůli složitosti či nemožnosti je vycvičit. Je to škoda, protože metodou přirozené komunikace by se určitě vycvičit dali, i když samozřejmě by to trvalo o něco déle než výcvik "bezproblémového" koně.
Použití metody přirozené komunikace při práci s mladými koňmi, kteří jsou přivedeni z pastvy a začínají se obsedat, může tuto počáteční etapu jejich sportovního života dost urychlit a zároveň snižuje tlak na jejich psychiku, který vzniká změnou jejich životního stylu.
Doufám, že lidé brzo přijdou na výhody využití metody přirozené komunikace ve sportu a tato metoda se bude používat čím dál tím víc a přibude spokojených koní a jejich majitelů...:-) Náš klub se snaží jít v tomto směru příkladem a snad si lidé na závodech brzo všimnou, že lze dosahovat úspěchů i jiným způsobem...
